Takhle se přece neumírá!

Myslete si o panu Kaplickém a jeho stavbách co chcete, ale tak, jak odešel včera on, se přece v civilizovaném světě neumírá...

Muž se potácí ulicí, klesá na kolena, vrávorá. Lidé kolem něj procházejí, auta projíždějí, nikdo si ho nevšímá. Je přece opilý až namol. Až po delší době se u něj zastaví nahodilý chodec a poznává, že se jedná o pana Kaplického. „Hmm, asi nám pan architekt někde trochu moc oslavoval, že?", mrouká si muž pod vousy a chystá se zavolat taxíka. „Je mi nevolno", šeptá pan Kaplický.  „Však já vím...", myslí si druhý muž. Čas běží, zubatá získává náskok deset minut.

Z domu, před kterým se vše děje, vychází starší žena. „Ale on nevypadá na opilce, není z něj přece cítit žádný alkohol. Možná bychom měli zavolat doktora", konstatuje. Dvojice se nakonec dohodne na kompromisu a volá městskou policii. „No jo, zase další prominentní ožrala", komentuje dění dispečer hlídce do vozu poté, co jí nahlásí adresu. Pokyny dispečerovi přikazují informovat i lékařskou první pomoc, zvedá tedy telefon a volá dispečink záchranné služby. „To je dobrý, není kam pospíchat, trocha mrazu mu neuškodí, aspoň si dá příště bacha", uzavírají oba dispečeři svoji konverzaci po výměně všech standardních procedurálních informací. Čas stále běží, paní s kosou se vzdaluje soupeřům o dalších sedm minut.

Policisté mezitím dorazí na místo. „Dobrý den", zdraví muži zákona kolemstojícího muže a ženu. „Tak to je on?", tázajíce se sklání jeden z nich k ležícímu muži. „Ty vole, Franto, on nedýchá! Dělej, zavolej Zdenálovi na dispečink, ať tu sanitku popožene!", křičí a zahajuje resuscitaci ležícího muže. Dalších patnáct minut ve prospěch smrti.

A je tu cíl! Paní v černém hábitu vítězí s jasným náskokem. Nad námi všemi...